exkluzivní rozhovor

Vyhrát olympiádu byl můj osud, vzpomíná zlatý střelec Kostelecký

Václav Trousil
Václav Trousil
Publikováno 23. 4. 2020

Je jedním z mála českých sportovců, kteří na olympijských hrách vybojovali zlatou medaili. Střelci Davidu Kosteleckému se to povedlo v Pekingu 2008. Tehdy ovládl disciplínu trap. Čtyřiačtyřicetiletý sportovec ale v rozhovoru pro TN.cz prohlásil, že na závod se ve svých myšlenkách nevrací. „Když chcete něčeho dosáhnout i pak, tak je lepší na to zapomenout a makat dál,“ říká brněnský rodák.

Já bych s vámi přesto na ten závod zavzpomínal. Vy jste do finále postupoval z děleného prvního místa. V závodě hodně hustě pršelo. Byla to pro vás nějaká obtíž nebo vám to třeba pomohlo?

Déšť pro mě problém byl, protože mám dioptrie a měl jsem pořád strach, aby mě na ně nenapršelo, a něco jsem viděl. Ale naštěstí se mi dařilo tomu zabránit. Měl jsem kšiltovku a proběhlo to v pohodě. A pokud bych měl zavzpomínat, tak na to, že mi během závodu všechno vycházelo. Nebyl žádný kritický moment ani v závodě, ani v kvalifikaci. Měl jsem to potřebné štěstí. Vyhrát olympiádu nejde úplně moc naplánovat. Měl jsem takový pocit, že to byl můj osud a všechno mi hrálo do karet.



Záznam finálového závodu na olympijských hrách 2008:

 

Během finále postupně vaši soupeři chybovali, vy jste naopak neminul ani jeden terč. Jak pro vás bylo těžké soustředit se sám na sebe a ne na ty chyby soupeřů?

Vy nepřemýšlíte nad tím, aby soupeři chybovali. Měl jsem nějaký plán, abych se soustředil sám na sebe, ale na začátku chyboval hned na prvním terči Rus Alipov a pak se přidali Italové. Kolem patnáctého terče (ve finále jich bylo 25) jsem věděl, že už mám tři terče náskok a to už se líp dýchá. De facto asi to byla ta hlavní příčina, která mi pomohla k tomu, že jsem neminul žádný terč. Věděl jsem, že kdyby nějaká chyba přišla, nic moc se neděje. A víceméně jsem s tím počítal.

 

Říká se, že ten poslední krok je nejtěžší. Měl jste náskok tří ran. Nesvazovalo vás to naopak o to víc?

Pokud si něco pamatuji, tak to bylo to, že jsem to chtěl mít za sebou. Střelil jsem terč, tuším na pětce (stanoviště), čímž jsem měl medaili jistou. Pak jsem trefil na jedničce, věděl jsem, že jo, to by bylo stříbro. A pak jsem věděl, že když dám ten následující, tak to bude zlato. V tu chvíli moje hlava začala fungovat jako počítač. Věděl jsem, kdo kolik má chyb a jak na tom jsem já. Hlava si jela svým vlastním životem. Takže jsem vlastně jenom plnil to, co jsem si předsevzal. Chtěl jsem mít čistý závod, bez chyby, to se u nás střelců hodně cení. V ten moment to pak bylo jednoduché. Zažil jsem spoustu závodů, kdy jsem to věděl, měl jsem to nahrané a pokazil jsem závěry. Ale zrovna ten den všechno fungovalo na 100 %.



 

Vzpomenete si na váš pocit, když jste sestřelil ten poslední terč a vše z vás to spadlo?

Ony tam byly dva ty silné pocity. Mně stačilo trefit třiadvacátý terč, abych se stal olympijským vítězem. Tam to ze mě spadlo poprvé. Ale bylo zvláštní, že moje hlava zareagovala do dvou sekund a řekla, tak se na to vykašli a udělej čistý závod. Takže v momentě se ta hlava zase zmobilizovala a chtěl jsem střelit tu čistou položku. Potom když se mi to podařilo, tak na mě padla taková únava, že člověk byl rád, že to má za sebou. Protože to vypětí nebylo jenom ty dva dny během těch závodů, ale když se ta olympiáda blíží, tak se vám nespí úplně lehce. A když přijde to ráno, kdy jdete na ten první závod, není to tak, že byste byl úplně v pohodě. Takže tam to ze mě spadlo. Ani jsem neměl moc čas medaili nějak oslavit, protože jsem hned druhý den letěl domů. Až v letadle mi pomalu docházelo, co se mi povedlo.

 

Právě na ty oslavy jsem se chtěl zeptat. Vy jste zlatou olympijskou medaili opravdu v ten den vůbec neoslavil?

Měl jsem povinnost dojít do českého domu. To se nám povedlo. Byli jsme tam asi do půlnoci. Vrátil jsem se, zabalil jsem se, dopoledne jsem byl ve vesnici a odpoledne jsem jel na letiště a jel jsem domů. Nejsem úplně typ na oslavy, takže jsem se to snažil oslavit až v rámci rodiny. Pak jsem to oslavil i s kamarádama. Ne však nějak divoce. Já toho ani moc nevypiju, takže to nebylo tak, že by tam bouchal ohňostroj a lítaly šampusy. Bylo to decentní. Já jsem se snažil na to co nejdřív zapomenout a věnovat se dál kariéře. Ono, když chcete něčeho dosáhnout i pak, tak je lepší na to zapomenout a za měsíc už makat dál.



 

Vy už jste tehdy spolupracoval s psycholožkou. Jak se vy jako profesionální sportovec díváte na to, jak by měla fungovat spolupráce sportovec a psycholog?

V dnešní době se ty rezervy nedají hledat nikde jinde než v hlavě. Už tehdy jsem se k tomu veřejně přihlásil a myslím si, že jsem přispěl k tomu, že se o spolupráci sportovec-psycholog více mluvilo. Tenkrát se za to sportovci spíše styděli, teď když sportovec řekne, že nemá mentálního kouče nebo psychologa, je to něco divného. Zlatá medaile na olympiádě byl výsledek naší čtyřleté spolupráce. Musíte si najít člověka, který vám sedne, kterému dáte tu důvěru, ale v tom vrcholovém sportu na takovéto úrovni musíte poznat sám sebe a když vám takovýhle člověk k tomu pomůže, je to výhoda.

 

Střelba není v Česku mainstreamový sport. Jak se u vás po zlatu z Pekingu proměnila mediální pozornost?

Ten rozruch trval nějakou dobu. Já nevím asi rok to bylo takové, že jsem obcházel a snažil jsem se propagovat i ten sport. Ne jenom sebe. Já jsem ten typ, který o tu pozornost moc nestojí, žiji si svým životem. Měl jsem ten život rozběhlý a naplánovaný, takže jsem se nesnažil prodat za každou cenu to, co jsme viděli u někoho jiného. Já to neodsuzuji. To si každý musí vybrat. Mně to trošku vyhovuje, že střelba není mainstreamový sport.



 

Před časem se rozhodlo o tom, že olympiáda v Tokiu se o rok posune. Vy byste si připsal svou šestou účast pod pěti kruhy. Nezmění odklad her vaši chuť a touhu pokračovat ve sportu?

No já si myslím, že ne. Bral jsem to jako pozitivní rozhodnutí a byl jsem za to rád. Situace ve světě nebyla dobrá a spíš jsem se obával, že to zruší úplně, což třeba může nastat. Zatím je to odložené, tak doufejme, že to tak zůstane. Rok v mé kariéře není zase tak moc, protože to dělám tak dlouho, že se to dá vydržet. Aspoň se na olympiádu můžu líp připravit. V podstatě se mi ten život po 25 letech cestování zastavil. Jak to bude s mojí kariérou dál po olympiádě, se uvidí. Teď ale můžu čas trávit s rodinou. To, co se ale děje ve světě je hrozný. Umírají lidé. I mí známi ze zahraničí, v Itálii mám hodně kamarádů. Takže se mě to dotýká osobně.



 

Jak vůbec funguje váš sportovní režim během nouzového stavu? Můžete sportovat?

Můžeme. My jsme myslím čtyři, až pět týdnů nemohli. Vláda ale povolila, že střelnice můžou fungovat za nějakého režimu. Takže ta pauza nebyla dlouhá. Já jsem ji strávil aktivně s rodinou doma. A mohl jsem cvičit a nějak se věnovat sám sobě. Takže v podstatě nechci, aby to vyznělo, že jsem si to tak přál, ale beru to jako prázdniny, které jsme mohli spolu strávit. Neviděl jsem nijak tragicky, že jsme museli zůstat doma. Doma mám vybavení, takže jsem nijak netrpěl. Ani po téhle stránce. Ale jsem rád, že už se to už nějak uvolňuje. Od června by aspoň tady v tuzemsku mohly nějaké soutěže být.

TN.cz

TV program

NOVA Sport1 NOVA Sport2
  • Nova Sport 1

    • Biggest Peak Project - Mt. Baker & Castelton Tower

      14:30 15:00
      15:00

      Classic match Ligue 1: Paris Saint - Germain - Stade Brestois

      16:45

      Fotbal: DFB - Pokal Highlights (6)

      17:00

      Off-road Maraton (1)

      17:20

      Filip Řeháček - zimní příprava

      17:30

      Silk Way Rally

  • Nova Sport 2

    • NBA - Geniální akce 2015 - 2020

      14:40 15:05
      15:05

      NHL: Vancouver Canucks - Buffalo Sabres

      16:50

      Element (417)

      17:00

      Fotbal: Bayer Leverkusen - Bayern Mnichov

      18:45

      Běhej lesy - Slavkovský les

      19:00

      NBA Classic Games: San Antonio Spurs - Detroit Pistons

Celý program