vzpomínkový rozhovor

David Svoboda by své olympijské zlato i za jistých okolností prodal

Václav Trousil
Václav Trousil
Publikováno 8. 5. 2020

Je prvním českým moderním pětibojařem, kterému se povedlo vyhrát olympijské hry. David Svoboda opanoval závod v Londýně 2012. Na něj nyní zavzpomínal v exkluzivním rozhovoru pro TN.cz.

Pojďme po stopách olympijského závodu. První disciplína šerm se vám povedla. Bilancí 26 výher a 9 porážek jste vyrovnal olympijský rekord. Je šerm tou nejdůležitější disciplínou v moderním pětiboji?

 

Jak kdy. Ono se to vyvíjí, v moderním pětiboji se velmi často mění pravidla podle toho, jak se světová špička zlepšuje. Je snaha, aby každá z těch pěti disciplín měla stejnou váhu. Ale v tu dobu, kdy se v Londýně závodilo, tak byla trošku zvýrazněna role šermu. To bylo způsobeno tím, že byla vytvořena kombinovaná disciplína běhu a střelby, ta totiž dřív nebyla, tím pádem se ovlivnilo bodování disciplín a tím pádem byl šerm důležitější než předtím.



 

Já jsem věděl, že pokud chci na olympiádě uspět, je potřeba se zaměřit hlavně na šerm a v něm udělat dobrý výsledek. Nebo alespoň tak dobrý jako udělají mí největší soupeři. Ti shodou okolností byli výborní šermíři, takže jsem věděl, že pokud chci mít na olympiádě šanci na medaili, musím s nimi udržet krok anebo moc neztratit, abych měl šanci ztrátu dohnat ve zbytku závodu. Mně se naštěstí v Londýně povedlo nejen s nimi držet krok, ale i vyrovnat olympijský rekord.

 

Ve druhé disciplíně v plávání jste pak skončil sedmnáctý. Bral jste to jako neúspěch, když jste předtím vyhrál šerm?

 

Naopak. Jako úspěch. Tady jde taky o taktiku a o absolutní výkonnost. Ve finále na olympiádě je vždy 36 závodníků, a když se dostanete do lepší poloviny, tak je to pořád docela dobrý. Úspěšní pětibojaři se vyznačují tím, že ani jednu z disciplín nemají vyloženě slabou a já jsem měl vždycky celý život plavání jako tu slabší disciplínu. Ve chvíli, kdy ale máte svou nejslabší disciplínu v průměru v porovnání s ostatními závodníky, tak je to úplně v pohodě.


 

Potřeboval jsem mít standardní výkon, protože v plavání se neutvářely velké rozdíly. Z taktických důvodů pro mě bylo i důležitý neulít start, abych nedostal zbytečnou penalizaci. Vzhledem k časovému programu závodu na olympiádě, bylo pro mne důležitý taky kalkulovat s dobou regenerace mezi disciplínami, jelikož moc času nebylo. Věděl jsem, že když budu plavat naplno, tak mi to tu regeneraci prodlouží o hodinu a půl klidně a podle průběhu závodu v Londýně bylo jasné, že v plavání se nerozhodne, takže jsem se snažil trochu taktizovat, šetřit síly a nešel jsem úplně naplno.

 

Třetí disciplínou byl parkur. Právě v něm jste na olympiádě v Pekingu ztratil šanci na medaili, když jste nezvládl zkrotit koně. Když jste se chystal na parkur v Londýně, nestrašila vás v hlavě právě vzpomínka na tento neúspěch?

 

Celý čtyři roky od Pekingu do Londýna jsem to měl trochu složitější. Byl jsem vnímaný jako skoro šampion, který to v Pekingu pokazil na koni a já jsem se toho stigmatu musel nějak zbavit. Bylo mi to nepříjemný, ale o to víc mě to motivovalo k tomu, abych podával lepší výkony. Během těch čtyř let jsem vyhrál nejvíce medailí za celou kariéru, takže to stigma bylo nepříjemný, ale i blahodárný na moje výsledky.


 


 

Ale zajímavý je, že závod v Londýně probíhal velmi podobně jako ten v Pekingu, takže jsem měl spoustu příležitostí na to vzpomenout či podlehnout démonům, které jsem měl v sobě schovaný, ale naštěstí se to nestalo.

 

Zase jsem věděl, že bude důležitý koně dobře zvládnout. Ne úplně bez chyby, ale zvládnout ho co nejlíp a pak už bude krásně zaděláno na medaili, kterou jsem chtěl. Kupodivu jsem byl ve velmi dobrém mentálním rozpoložení, že jsem si šel ten parkur užít a nějak jsem nepochyboval, že to nedopadne dobře, a to i přesto, že koník, kterého jsem si vylosoval, nebyl nejlepší, ale ani nejhorší. Byl trochu složitější na ježdění, ale tušil jsem, že pár překážek shodím, ale měl bych to zvládnout tak, že si udržím naději na medaili.

 

To se nakonec povedlo…

 

Měl jsem teda tři shozy, ale to se dá považovat za dobrý výsledek. Tehdy penalizace jedné shozené překážky nebyla nijak vysoká jako v následujících čtyřech letech. Nehrálo takovou roli, jestli jsem shodil dvě nebo tři překážky, takže jsem si to mohl s dobrým pocitem užít a nemusel se strachovat o každý bod, který jsem mohl ztratit. Byl jsem v klidu. Ten Číňan, se kterým jsem soupeřil, těch schozů měl osm, ten moc dobře toho koně nezajel a tím jsem měl ulehčenou cestu za medailí.


 

Takže před závěrečnými dvěma kombinovanými disciplínami (běh a střelba) jste věděl, že si zlatou medaili pokazíte jen vlastními chybami?

 

Na startu jsem věděl, že Číňan je vteřinu za mnou a pravděpodobně bude lépe střílet, protože patřil k lepším střelcům, ale hůře běhal. Mě v tom Londýně překvapil, že běžel o dost rychleji, než normálně. Pak mě ale mile překvapilo, že ti ostatní se nepřibližovali a dokonce i ztráceli. Nakonec jsme si to pak rozdali mezi sebou, ale stačila jedna pokažená položka a závod mohl být jiný.

 

Šel jsem do toho s tím, že musím hlavně dobře odstřílet, protože běžecky jsem na tom byl nejlíp z celé desítky. V prvních dvou kilometrech jsem běžel pomaleji s jistou rezervou tak, abych byl na střelnici v pohodě. Byl jsem rád, že mám náskok a nemusel jsem tak riskovat, naopak jsem taktizoval. Naplno jsem to v běhu rozbalil až ten poslední kilometr.
 

 


 

To byl ten moment, kdy jste věděl, že získáte zlatou medaili?

 

Přesně tak! Poslední střelba rozhodla. V ten moment, kdy jsem měl o jednu ránu víc než Číňan a vybíhal jsem cca pět vteřin za ním tak jsem věděl, že minimálně porazím jeho. V první zatáčce jsem se ještě ohlédl a zjistil jsem, že za mnou nikdo není. To bylo nějakých 500, 600 metrů do cíle, kdy Číňan byl přede mnou, ale já jsem věděl, že pokud nezakopnu, tak vyhraju. Když jsem ho předběhl, už jsem dával pozor jen, abych neupadl, protože jsem měl už unavený nohy.

 

Jak jste ještě ten večer oslavil zlatou olympijskou medaili?

 

Na to si pamatuju velmi dobře, protože my jsme závod skončili asi v sedm. Ze stadionu jsem se dostal kolem osmé hodiny. Bohužel jsem jako medailista musel na antidopingovou kontrolu, které jsem celý život nesnášel. Každopádně tehdy mi trvalo dlouho, než jsem odevzdal vzorek, protože jsem byl dehydratovaný a unavený. Místo těch bezprostředních oslav s kamarády a fanoušky, jsem strávil dvě tři hodiny prakticky na záchodě s nějakým komisařem a do Českého olympijského domu jsem se dostal kolem půlnoci, kdy už tam tolik fanoušků nečekalo, ale pořád jich tam několik zbylo, tak jsme to oslavili a potom jsme se vydali do nejbližší hospůdky a tam jsme to pořádně zapili. Tam bylo spoustu kamarádů i ostatních sportovců, protože pětiboj byl na konci olympiády, takže jsme to zapili poctivě.
 

 


 

Jak dlouho oslavy trvaly?

 

Asi skoro půlroku. Když jsme pak přijeli domů, slavil jsem skoro každý druhý den s nějakou skupinou lidí a nebralo to konce. Až na konci roku po Vánocích jsem odjel na dovolenou, abych trochu zmizel a mohl se připravovat na další sezonu. Ty oslavy byly nekonečný, bylo to úžasné období.

 

Měl jste po takovém obřím úspěchu pak motivaci do dalších závodů?

 

Noo…dobrá otázka (úsměv). Samozřejmě, když má člověk cíl, který se mu splní, tak o něj zároveň i přichází, takže já jsem zažil to období, kdy jsem hledal další motivaci. Vím, že jsem krátce po návratu z Londýna novinářům řekl, že si od pětiboje potřebuji tak na rok odpočinout, protože jsem se zaměřoval jen na sport a měl jsem toho plný zuby. Od mých nadřízených na Dukle jsem dostal vynadáno, že si nemůžu dovolit to takhle říkat (smích). Ale faktem bylo, že jsem to tak cítil.

 


 

Úplně velkou chuť do závodů jsem v té poolympijské sezoně neměl. V březnu nebo v dubnu se mi pak navíc projevilo zranění nohy, které se dlouho řešilo a vyřadilo mě z tréninku, ale hlavně ze závodů na celý další rok. Až do konce sezony 2014, což bylo nepříjemný, ale na druhou stranu mi to ani nevadilo, protože jsem si od závodů mohl odpočinout.

 

Jakmile jsem se uzdravil, tak mojí nejbližší další motivací bylo klasifikovat se na třetí olympiádu do Ria, protože žádný český pětibojař se v celé historii nedostal na tři olympiády za sebou. Zvlášť v době, když jsem to dělal, tak se pořád měnila pravidla a člověk musel závodit v tak trochu jiném sportu. Tak to byla taková výzva všechny ty změny přežít a to se mi povedlo.

 

Četl jsem, že i za jistých okolností byste byl ochoten zlatou olympijskou medaili z Londýna prodat. Je to pravda a za jakých konkrétních okolností?

No vidíte, to je zajímavá otázka (úsměv). Když jsem tehdy dostal tu otázku, tak v principu s tím (prodejem) nemám žádný problém. Ta medaile jako taková je symbol. A jestli tu medaili člověk má nebo nemá, tak to vítězství člověku nevezme. To, že jsem vyhrál olympiádu, to každý ví. Já jsem to tehdy myslel tak, že pokud by to bylo na dobrou věc, ze který bych měl dobrý pocit, tak bych ji někomu prodal nebo ji dal klidně do muzea nebo cokoliv vás napadne. Na tom předmětu jako takovým nelpím, i když ji prodávat v úmyslu nemám.


 

Kariéru jste oficiálně ukončil v září v roce 2017. Věděl jste hned, co budete dělat?

 

Už delší dobu jsem o tom přemýšlel. Měl jsem vždycky hodně mimo sportovních aktivit. Tím jsem si tak rozšířil možnosti, čemu se pak po sportovní kariéře věnovat. Říkal jsem, že bych rád dělal trenéra u pětibojařů. Taky jsem pracoval pro olympijský výbor, kde jsem byl v komisi sportovců. Pak jsem se stal předsedou komise. Byl jsem i ve výkonném výboru českého moderního pětiboje, tam jsem ale potom skončil.

 

A čím se momentálně primárně živíte dnes?

 

Hlavně se živím jako trenér v Armádním sportovním centru na Dukle, kam jsem plynule po mé sportovní kariéře nastoupil. A potom na živnostňák mám reklamní a marketingové činnosti. Děláme i různé přednášky, které se týkají mentální odolnosti a přípravy, nejen sportovců, ale i businessmanů a dalších lidí, kteří o to mají zájem. Hlavní činnost se ale převážně točí kolem sportu a to je dobře, protože to takhle chci mít.

 

Se svým bratrem dvojčetem připravujeme projekt základní sportovní školy, který chceme založit ideálně v příštím roce. Také jsem se rozhodl, že konečně dokončím magisterské studium na FTVS. Prostě dělám věci, které jsem během kariéry odkládal. Teď mám čas se v nich realizovat.

TN.cz

TV program

NOVA Sport1 NOVA Sport2
  • Nova Sport 1

    • MotoGP - VC Teruelu (kvalifikace Moto3)

      09:05 10:00
      10:00

      MotoGP - VC Teruelu (kvalifikace MotoGP)

      11:05

      MotoGP - VC Teruelu (závod Moto3)

      12:45

      MotoGP - VC Teruelu (závod MotoGP)

      14:15

      MotoGP - VC Teruelu (závod Moto2)

      15:35

      NHL – akce měsíce

  • Nova Sport 2

    • Fotbal: Paris Saint - Germain - Dijon FCO

      09:00 10:45
      10:45

      Nova Cup - Mikulov

      11:00

      UFC Unleashed (7)

      11:55

      Sestřih Evropské ligy UEFA (1)

      12:25

      Ligue 1 Preview (8)

      12:55

      Verbier E - Bike Festival

Celý program