Publikováno 22. 5. 2012

Fenomén hekajících tenistů znovu na scéně. Prosím, už ne!

U Šarapovové a Azarenkové už jsme si museli zvyknout. Ale nešvar hodně hlasitých projevů při jednotlivých úderech se rozšiřuje i mezi tenisty. Zářným příkladem bylo celkem hlasité finále v Římě mezi Djokovičem a Nadalem.

Jestli ale čekáte kritiku na adresu hlasitějších tenistek a tenistů, dál radši nečtěte. Nechci nikoho obhajovat. Jen se nad problémem, který podle mého soudu zase takovým problémem není, krátce pozastavím. Nebudu pokládat tradiční otázku - tedy jestli je nezbytně nutné, aby hráči vydávali tak hlasité zvuky. Spíš mě zajímá, proč jsme tak netolerantní a nedokážeme takovou hloupost hodit jednou provždy za hlavu.
 
Nikdo z nás, obyčejných lidí, které tenis zajímá, a pinknou si jen tak pro radost, takovou námahu nezná. Ona je to opravdu dřina, být profesionální hráč. A jak mnoho z nich říká, hekání jim pomáhá udržovat pravidelný rytmus dechu, uvolňovat energii a zůstat v maximální soustředěnosti. Mnoho hráček a hráčů dokonce ani neví, jak velkého rámusu jsou během výměn schopni. Situaci totiž narozdíl od nás nesledují na obrazovce, ale prožívají v reálu.
 
Všude se dočítám, jak kvůli hlasitému hekání televizní diváci nemají jinou možnost, než ztlumit zvuk. To mě samozřejmě jako komentátora vůbec netěší. Ale na druhou stranu - klidně ať všichni, kterým takové věci vadí, sledují tenis v režimu "mute". A my ostatní si každý zápas užijeme se vším, co k němu patří. Tedy i s verbálním projevem během výměn. Názor, že něco takového patří maximálně do zoo, je podle mě mimo mísu. A jen dokazuje, že dnes je v módě neustále si na něco stěžovat.
 
To se to kupříkladu Martině Navrátilové kritizuje. Nijak neznehodnocuji její úspěchy, ale tehdejší tenis nebyl ani z poloviny tak fyzicky náročný, jako je ten dnešní. Ne nadarmo hekají většinou silové typy - tedy zmínění Azarenková, Šarapovová, sestry Williamsovy, Djokovič nebo Nadal.
 
Ale asi jste si všimli, že občas si hlasitějším projevem pomůže každý - většinou ve chvíli, kdy jde na dvorci do tuhého. My ale jen pořád dokola hledáme argumenty, proč by to nikdo z nich dělat neměl. A myslíme si, že je to jejich taktický plán, jak znechutit hru soupeři.
 
Stokrát víc mi vadí věčné natahování prodlev mezi výměnami. V pravidlech je jasně daný limit 20 sekund, ze světové špičky ho ale obvykle dodržuje jen Federer. Nebo věčné otírání tváře do ručníku. Jak správně podotkl Jan Kodeš, nic takového dřív možné nebylo, přestože se tenisté potí odjakživa. Navíc je to občas dost ponižující pro podavače míčů, kterým rozezlení tenisté házejí "použitý" ručník jako psům.
 
Pro tento prvek stránky je nezbytný plugin flash.

 
Tohle by měl být problém současného tenisu číslo jedna. Ale hlasité projevy při výměnách? Věřte mi, že když sedíte v horním patře stadionu Arthura Ashe v newyorském Flushing Meadows, hekání vás nechá naprosto v klidu. Naopak, někdy je to z takové výšky jediný důkaz, že sledujete opravdu ten zápas, na který jste se vydali. A právě v tu chvíli vám dojde, že to zas tak velký problém není.

Vojtěch Bidrman Nova Sport

Diskuze

Tento článek zatím nikdo nekomentoval.