Vaše náměty

redakcesport
@nova.cz

Aktualizováno 16.4. 2015 14:24
blog podobnost čistě náhodná?

Lavička a Pellegrini k sobě mají hodně blízko. Aniž by to tušili

Vítězslav Lavička a Manuel Pellegrini
Zdroj: Profimedia
Vítězslav Lavička a Manuel Pellegrini

Je neuvěřitelné, jak si dva tak odlišné kluby a dva tak vzdálení trenéři mohou být tak blízcí a tak podobní. Sparta Praha a Manchester City. Vítězslav Lavička a Manuel Pellegrini. Najít se dá tolik společných rysů, že to až děsí.

Před časem se dva ambiciózní kluby s nejbohatším majitelem v zemi rozhodly udělat radikální řez a přivést trenéra, který změní atmosféru. Daly v tomhle tak trochu na hráče. Někteří z nich si stěžovali, že ten dosavadní kouč byl moc přísný, pořád na ně jenom křičel a nadával jim. Proto byl vybrán šarmantní džentlmen s klidnou povahou. Muž, který se stále jen usmívá a pozitivní náladu umí šířit kolem sebe. Člověk, který sjednotí celou organizaci odshora dolů. Šéfové Manchesteru City tehdy dokonce použili termín holistický přístup – jinými slovy, že klub nesmí být řízen po jednotlivých částech, ale jako celek.
 

Nebyl to samozřejmě jediný důvod, proč ve Spartě i Manchesteru City padla volba právě na takový typ. Vedení obou gigantů vycítilo, že Lavička, respektive Pellegrini se postará o zatraktivnění a modernizaci herního stylu, přinese cenné trofeje a posune tým výš i na mezinárodní úrovni.


Nějakou dobu to fungovalo. Impuls v podobě příchodu trenéra, který má k hráčům blíž, měl pozitivní dopad. V loňské sezoně se dostavily i výsledky.


Manchester City předváděl fantastický fotbal, jaký fanoušci dlouho nepamatují. Pokud vůbec. V Premier League nasázel přes 100 gólů a získal titul. Navíc dobyl i Ligový pohár.
Letenští něčeho podobného dosáhli v našich podmínkách. Během dvou měsíců urvali tři trofeje – ligu, pohár a Superpohár. Úspěchy byly rovněž podložené atraktivní útočnou hrou, obrovskou chutí hrát neustále směrem dopředu, vytvářet si šanci a střílet branky.


Sparta i Citizens si tím však na sebe upletli bič. Každý trenér velkoklubu se hodnotí nikoli podle toho, zda umí zajistit skvělé výsledky, nýbrž podle toho, jestli je schopen dobyté pozice obhájit.


A to se Lavičkovi ani Pellegrinimu nepodařilo. Letošní ročník přinesl herní a výsledkovou stagnaci. Ani v pohárové Evropě nepřišel dlouho očekávaný průlom. Řada hráčů po báječné sezoně podlehla uspokojení a najednou se ukázalo, že ti dobráčtí trenéři neumějí dostatečně přitvrdit, aby ze svých svěřenců dostali to nejlepší. Možná už to ani nešlo. Když dlouho používáte metodu cukru, okolí si na to zvykne a pak se vám těžko do ruky bere bič. A jestliže jste jen hodný, hráči toho postupně začnou zneužívat a přerůstat vám přes hlavu.
 

Obhájit titul je těžší než ho získat i proto, že konkurence je motivovaná a chce vám příkoří oplatit. Navíc Sparta v Synot lize a Manchester City v Premier League doplatili na to, že soupeři jejich způsob hry přečetli, našli jeho slabiny a už se na něj dokážou lépe připravit. A protože Lavička ani Pellegrini neprokázali dostatečnou schopnost zareagovat na tento jev a v pravou chvíli sáhnout k plánu B, jejich mužstva začala prohrávat zápasy, v nichž byla opticky lepší. Protivníkovi kolikrát stačilo důsledně bránit a čekat na brejk či standardku.
 

Ustrnutí ve vývoji souvisí i s tím, že fotbal ve světě směřuje ke stále větší rychlosti. Ve všech ohledech. V práci s míčem, v přechodové fázi, v presinku, v nabíhání do volných prostorů, v návratu do obranných pozic, v nasazení.


Lpění na hře založené na držení míče je už přežitek. Dnes už vám ani sedmdesátiprocentní územní převaha není nic platná, pokud nedokážete pracovat s větší intenzitou a dynamikou. To poznávají i jiné evropské týmy, třeba Bayern Mnichov ve středečním čtvrtfinále Ligy mistrů s Portem.


A protože ve Spartě ani v Manchesteru City nemají momentálně dostatek rychlostních typů, je jejich ofenziva sice na pohled líbivá, ale ve skutečnosti zoufale neefektivní. Svědčí to o tom, že Lavička ani Pellegrini nezachytil světový trend. Na čemž ovšem nenesou vinu pouze oni, ale i sportovní vedení obou klubů. Tam jsou fundovaní lidé s dlouholetou praxí, kteří je k tomu měli přesvědčit či přímo donutit. A protože to neudělali, odpovědnost leží i na jejich bedrech.


První jmenovaný trenér už na to doplatil. Osud toho druhého visí na vlásku. Domnívám se však, že je otázkou času, kdy se rovněž ocitne bez práce.


Obou je mi líto. Jsou sympatičtí a obdivuju je za jejich filozofii, kterou by bezpochyby měnit neměli – chtít hrát útočný fotbal. To však samo o sobě nestačí. Současný vrcholový sport je v tomhle neúprosný.

Tomáš Radotínský TN.cz