Aktualizováno 7.3. 2017 14:51
nova sport názory expertů

Michal Jinoch: Nejstarší fotbalová šou, aneb FA Cup na vlastní oči

Michal Jinoch
Zdroj: Nova Sport

Nedělám tuhle práci zas až tak dlouho, abych navštívil desítky fotbalových stadionů, pokud tedy nepočítáme ty české. Ale už z dob mého dětství se mi do hlavy dostala rovnice fotbal = Anglie. Když se tedy vyskytla příležitost jet na fotbal do Londýna, moc jsem neváhal. Během pětidenního pobytu navštívit tréninkové hřiště Arsenalu, Emirates Stadium, The Den, Craven Cottage a Gander Green Lane? Paráda!

První ze dvou dílů tohoto blogu musím věnovat tomu hlavnímu duelu. Nestává se často, že máte možnost vidět naživo duel jakým byl Sutton - Arsenal.

 

Když počítám stáž, jsem na Nova Sport dva roky a tohle byl můj první výjezd za hranice. Zvykal jsem si tedy na jeden podstatný rozdíl oproti klasické fotbalové dovolené - deset kilo techniky na zádech. Byl jsem v Londýně sám, takže jsem plnil jak roli redaktora, tak kameramana. Vzhledem k tomu, že mám praxi v obou oborech, tak to nebyl zas až tak velký problém, vyjma rychlé přípravy na natáčení. Hned z letiště vedla moje cesta ze Stanstedu do Suttonu. Přiletěl jsem ve čtvrtek a za dvě hodiny začínal media day na Gander Green lane.

 

Když jsem vystoupil z taxíku na Gander Green Lane (jmenuje se tak jak stadion, tak samotná ulice, kde se nachází), zjevil jsem se uprostřed tradičních anglických řadovek. “Tady je jako někde stadion jo?” Zapnul jsem navigaci a ta mě zavedla o pár metrů dál, kde jsem objevil ukazatel “Sutton United FC” a byl jsem tam. Trochu mi stadion připomínal můj domácí stánek, na kterém kope v mém rodišti MFK Chrudim. Zázemí téměř nulové, vypadalo to spíš jako tréninkový plácek některého z týmů. Jenže to tak nebylo.

Michal Jinoch
Zdroj: facebook, Michal Jinoch

Když jsem vešel do útrob, ocitl jsem se mezi šatnami a místností pro press - která byla spojena s místní hospůdkou, pokud to tak jde nazvat. Tam probíhala tiskovka, kde sděloval právě své dojmy trenér Suttonu Paul Doswell. Nemělo cenu vybalovat techniku, šel jsem tedy rovnou na hřiště a začal jsem se pod vousy smát. Ta představa, že na tomhle plácku bude hrát soutěžní zápas Sánchez a spol., to bylo prostě strašně vtipné. Pak jsem si ale vzpomněl, že jsem přijel na FA Cup a začal jsem si to spíš užívat.

 

Hráči byli roztahaní po celém hřišti. Já ulovil Rosse Wornera, který měl proti Arsenalu chytat a také Craiga Eastmonda. Všichni zmínění i dalších pár jejich spoluhráčů dali za zhruba dvě hodiny asi patnáct face to face rozhovorů. To je úctyhodný výkon. Já byl naštěstí mezi prvními, takže ještě byli schopni rozdávat kromě rozhovorů také úsměvy. Kromě nich byli celý týden na nohou také lidi z PR oddělení. To má na starost obvykle jeden jediný člověk. Pro zápas s Arsenalem spojili síly hned tři lidi z klubu a najatá PR agentura, která se ale starala výhradně o podepisování kontraktů s partnery. Ty tři osoby byli neskutečně nápomocní, snažili se pro vás udělat naprosté maximum a já mohu říct, že mám v Anglii nové přátelé.

 

Druhý den mě vlak dovezl do městečka Potters Bar, odkud jsem měl namířeno do London Colney. Tam se nachází tréninkové centrum Arsenalu. Přijel jsem na místo činu, a ochranka mě odmítla pustit, protože jsem měl potvrzení jen v mailu a tomu nikdo moc nechtěl věřit. Musel jsem tedy počkat na prvního zaměstnance press oddělení, který mě tam protáhl. Musím se přiznat, že mám rád filosofii Wengera. A vidět ho a slyšet ho naživo, s možností položit mu otázku, to je zážitek. Dokonce mluvil o své budoucnosti, což zas až tak často nedělá. Do měsíce bychom měli vědět, kdo povede Arsenal v příští sezóně - zda on, nebo někdo jiný.


Trénink se v ten den bohužel nekonal, tak se mi poštěstí vidět ho naživo snad někdy jindy. V den zápasu jsem v centru Londýna nepociťoval to, že by se dnes měl hrát nějaký ostře sledovaný zápas. Jak jsem se ale přes Wimbledon řítil do Suttonu, postupně jsem začal tu atmosféru poznávat.

 

Lidé ve vlaku diskutovali o tématech jako - “Může Sutton postoupit?”, “Dovedeš si představit to čtvrtfinále dvou amatérů?”, “Přijede Sánchez?”. Jo, Sánchez byl nejžádanější. Opět jsem se pobavil hned na začátku celé procedury dostat se na stadion. Určitě jste někdy viděli nějaké press kartičky či vstupenky - tady jako by se čas vrátil o několik let zpět - posuďte sami podle fotky.

 

Pak se čekalo na jediné. Až přijedou hráči Gunners. Ti domácí už byli na místě několik hodin před zápasem. Motali se útrobami stadionu mezi přiházejícími fanoušky, novináři a ochrankou, nikdo to nijak moc neprožíval. Pak ale přijeli muži v černém a začali si organizovat, kdo kde může a nemůže stát. Nakonec jsem urval asi nejlepší místo, odkud samotný příjezd natočit.

 

 

Sánchez byl nejžádanějším a také z autobusu jako jediný vyšel pod kabátem dalšího muže z ochranky. Na něj prostě nikdo sahat nebude a ani selfíčko pro fanoušky nebylo reálné, natož podpis. Ostatní byli relativně vstřícní, hlavně po zápase. Ten málem začal se zpožděním. Protože autobusu Gunners chvíli trvalo, než se protočil ke stadionu.

 

Nakonec ale hostům stačila zhruba deseti minutová rozcvička a šlo se na zápas. Atmosféra byla strhující už před zápasem. I těch pár tisícovek lidí dokázalo vybalancovat fandění mezi své hráče a také fakt, že na Gander Green Lane pobíhají hráči Arsenalu. Užívali si tedy jak akce svých hráčů, tak hostujících. Sutton si gól proti Arsenalu doma zasloužil, nakonec se ale nedočkal. Bohužel se nedočkal ani rozlučky se soutěží, kterou by si jistě zasloužil. Z trávníku museli hráči totiž utéct pryč, jelikož se našlo několik desítek bezmozků, co museli vyhledávat pár desítek vteřin slávy zrovna v tak velký den pro Sutton United.

 

 

Jedna pohádka skončila, ale další stále píše svůj děj. Už o víkendu čeká neligový Lincoln City čtvrtfinále právě s Arsenalem na Emirates Stadium. Ten nebude chybět, stejně jako ostatní čtvrtfinálové duely, na stanicích Nova Sport a Voyo.
 

Michal Jinoch TN.cz

Diskuze

Tento článek zatím nikdo nekomentoval.