Vaše náměty

redakcesport
@nova.cz

Aktualizováno 21.9. 2016 16:16
to jsou oni MEDAILONKY TRENÉRŮ

Představujeme finalisty Díky, trenére: Dalších pět profilů!

Díky, trenére!
Zdroj: Nova Sport
Díky, trenére!
Témata:

Unikátní sportovně-společenská akce Díky, trenére zná díky nominacím samotných sportovců, jejich rodičů, ale i sportovních nadšenců finální výběr TOP 30 trenérů a trenérek roku 2016. Každého finalistu vám detailně představíme, podívejte se již na pátou pětici medailonků.

Frendl: zkušený trenér badmintonu už trénuje 46 let!


Badminton je nejrychlejším raketovým sportem. To Jiří Frendl moc dobře ví. Vždyť ho trénuje už 46 let! Jeho rukama prošly stovky svěřenců. Někteří z nich už dokonce hrají ve veteránské kategorii… Frendl založil klub v Českém Krumlově v roce 1974. Trénoval, kdy mohl, nic nepodcenil. Po většinu své trenérské kariéry nedostával zaplaceno.


Jeho mladí svěřenci vozí medaile z mistrovství Evropy, mezinárodních turnajů nebo naposledy z mistrovství České republiky. Přesto Jiří Frendl (73) z klubu SK Badminton Český Krumlov považuje za svůj trenérský úspěch něco jiného.


„Moc mě těší, že mnoho hráčů, u jejichž začátků jsem stál, zůstalo věrných svému klubu a všemožně pomáhají s jeho činností. Mnozí stále hrají i ve veteránském věku. Raduji se, jak k badmintonu přistupuje většina rodičů dětí, které trénuji. Vzali za své, že bez pravidelného tréninku to nejde, a své potomky do klubu jen tak neodkládají,“ říká Frendl.


Badminton začal hrát až v patnácti. Později přišlo studium, vojna a na oblíbený sport nezbývalo tolik času. Usoudil, že se do absolutní špičky nedostane, a tak vedle hraní začal také trénovat. Letos to je už 46 let. K tomu jen lehce podotýká, že honorován je za to teprve poslední tři roky…


Už hodně toho Frendl v Českém Krumlově s badmintonem zažil. V roce 1974 zde založil klub a stal se jeho předsedou. Trénovat ovšem jezdili do 10 kilometrů vzdálených Chvalšin, v jejich městě je nikdo nechtěl s jejich sportem pustit do tělocvičny. To až později v jedné škole, ale až po tahanicích s jejím ředitelem.


Tehdy dal dohromady první skupinku dětí a pod jeho vedením se začaly učit badminton. Přitom stále hrál a staral se coby funkcionář o klub, později působil i v badmintonovém svazu, také pomáhal sepsat metodiku tréninku.


Trenér mládeže Frendl se v klubu podílí i na přípravě extraligového družstva dospělých. „Ovšem stejně se nejvíc těším na tréninky s osmi až 15letými dětmi. Prožívám s nimi, když jim to jde na tréninku i při zápasech. Naposledy při červencovém mezinárodním turnaji, který náš klub pořádal pro děti už po jednatřicáté. Zúčastnila se ho téměř stovka hráčů ze sedmi zemí a ti z našeho klubu se neztratili.“

---------------------------------------------------------------------------

Děti motivuje jednonohý bojovník, říká trenér taekwonda Limprecht


Taekwondo. Sport a zároveň filozofie, životní cesta. Trenér Petr Limprecht vede děti k taekwondu už 20 let. Vychoval stovky bojovníků a nyní se chce zaměřit také na handicapované. Když jeden z jeho svěřenců přišel o nohu, trénovali dál. Nepolevovali. „Nyní bojuje s protézou a dokáže porážet i zdravé taekwondisty. Je to něco neskutečného,“ říká Limprecht.


Ukaž, jakou máš sílu. No tak, pořádně kopni. Nejdřív pravou nohou. Dobře. A teď postupně uhoď rukama. Slušné. Víš co, přijď za námi na trénink. Určitě ti to půjde.


Kolik dětí za těch 20 let, co se jim vyznavač korejského bojového umění Petr Limprecht věnuje, totéž s obměnami slyšelo. Trenér mělnického klubu Hansoo Taekwondo, který působí i u české reprezentace, jich vychoval stovky. Stále aktivní taekwondista (nositel 5. danu) a mezinárodní rozhodčí se bez nároku na odměnu věnuje dětem od šesti let 12 hodin týdně.


„Proč? Baví mě to a naplňuje. Mám radost, když moji svěřenci uspějí v mezinárodní konkurenci. Vloni se jim to povedlo několikrát. Potěší mě, když zaznamenám, že to do klubu pořád táhne i bývalé závodníky a stávají se trenéry či rozhodčími. Také když vidím jednu z našich nejlepších bojovnic. Je jí devatenáct a poprvé přišla na trénink v šesti,“
svěřuje se Limprecht a přidává: „Je toho víc. Zájem rodičů, škol, města Mělník o náš sport.“


Trenér Limprecht nejčastěji vzpomíná také na začátky jednoho ze svých starších svěřenců. Bohužel jednoho dne přišel o nohu. Přesto ho požádal: „Trenére, pojďme to zkusit a trénovat.“ Nelituje toho. Vždyť poráží také zdravé soupeře. „Bojuje s protézou a rozhodně nemá žádné úlitby. Snaží se přizpůsobit zdravým, jede zcela běžný trénink,“ popisuje Limprecht. Zároveň děti velmi motivuje. „Když vidí, že lze bojovat také s jednou nohou, snaží se o to více trénovat.“


Se svým jednonohým svěřencem má velké plány, chtějí totiž na olympijské hry handicapových nebo vyhrát titul mistra světa. „Myslím, že na to rozhodně má,“ dodává mělnický trenér, který svým svěřencům rozumí. Ví, co pro ně znamená pochvala. Nebo malý dárek přivezený z Koreje, kolébky taekwonda. Plakát, samolepka či odznak s vyobrazením idolu. Limprecht učí nejen kopy nohama či údery a seky rukama. Snaží se dětem vštípit základní myšlenku bojového sportu a zároveň výtečné sebeobrany, založené na systému mravních principů – fair play.


„To je pro náš sport naprosto stěžejní. Prostě nejsme ti, co se jen perou. Jsme i duše poetické. V paměti mám jeden trénink: Svěřenci stojí v řadách a musí se plně koncentrovat na výklad trenéra. Ani se nehnout. Nemluvit, neutřít si pot z čela. A najednou si všimnu, že jeden z těch nejmenších je jinde, kouká z okna. Ty neposloucháš, že. Asi ne, slyším. Víte, venku je dnes tak hezky. Podívejte, jak tam krásně kvete bez,“ směje se Limprecht.

---------------------------------------------------------------------------

Trenérka Málková: keramika a pak umělecké tréninky
 

Skloubila umění a sport. Že to nejde? Podívejte se na příběh trenérky atletiky Anny Málkové. K tréninku dětí přistupuje jako k uměleckému dílu. Založila atletický oddíl Orel Vyškov – Orlík, kam chodí také celé rodiny. „Trénovat děti je podobné, jako když tvoříte v ateliéru,“ říká atletická trenérka.


Dopoledne ji najdete v jejím výtvarně-keramickém ateliéru a odpoledne na tréninku atletického oddílu Orel Vyškov – Orlík, který Anna Málková v roce 2014 sama založila. Z původní padesátky dětí od čtyř do 13 let jich v této sezoně sportovalo už 190!


„Sama je trénovat bych pochopitelně nezvládla, ale připojili se někteří rodiče. Udělali si trenérský kurz a teď je připravujeme společně. Jsme jedna velká rodina a máme to i v oddílovém pokřiku. My jsme malí Orlíci, taky super parťáci. Trénujeme chůzi, běhy, skoky, hody, vrhy, týdny, roky,“ říká Málková.

Sportovala odmalička a jejím snem bylo stát se dobrou gymnastkou. Ve Vyškově, kam odešla ze Slovenska za manželem, původně trénovala zájemce o gymnastiku. Narodily se jí dvě děti, kvůli onemocnění musela na gymnastiku zapomenout, ale když zase mohla sportovat, začala běhat. Přitom ji to pořád táhlo k trénování. Absolvovala trenérské kurzy, stála u zrodu oddílu…


Rozesmáté tvářičky, rychlé nožičky, šikovné ručičky. Nezívají nudou. Mají chuť pořád se hýbat a soutěžit. Takhle umělkyně a trenérka v jedné osobě vidí své svěřence.


„Když sleduji, jak se na tréninku nebo při závodech snaží a zlepšují, považuji to tak trochu za své dílo. Moc mě to motivuje. Je to krásné a podobné tomu, co vzniká na plátně nebo v keramické peci v ateliéru. Mimochodem, i tam jsme často spolu. Rodiče tam o víkendech vodí své děti, aby si v něm samy něco vytvořily,“ vypráví Málková.


A jak vypadají její tréninky? Jsou pestré a zaměřené na všestrannost. Nezapře při nich zkušenost gymnastky a trenérskou praxi trvající už 34 let. Nedá dopustit na kouzelnou moc jógy a je velkou vyznavačkou atletické disciplíny chůze. Sní o tom, že jednou ve Vyškově vznikne velký oddíl se zaměřením právě na ni.


„Věnovat se dětem při sportu mě pořád nabíjí energií. Pozoruji to i na rodičích, kteří se stali trenéry. Společně na trénincích dáváme do těla i sami sobě. Což osobně moc potřebuji, protože stále závodím v běhu a chůzi s veterány. Děti mi fandí a poznávají, že vyhrávat je krásné, ale umět se vyrovnat s prohrou je také důležité,“ dodává trenérka Málková, která atletikou pobláznila celé rodiny.

---------------------------------------------------------------------------
Trenér házené Šimek: chci pomoct vychovat odolné lidi


Vzděláním je chemik a přednáší na Univerzitě Palackého v Olomouci. Do toho Jiří Šimek trénuje a píše o házené. O co se zkušený trenér nejvíce snaží? „Chci pomoct vychovat odolné lidi, kteří obstojí ve stresových situacích, jež je v životě potkají,“ prohlašuje Šimek. Házená je podle něho ideálním sportem.


Už 32 let trénuje Jiří Šimek z házenkářského klubu STM Olomouc děti od osmi do 14 let. Jak vzpomíná bývalý amatérský basketbalista, který letos oslaví sedmdesátiny, na trenérské začátky?


„Narozdíl ode mě obě dcery někdy začátkem osmdesátých let začaly místo basketbalu hrát házenou za olomouckou Zoru. Chodil jsem s nimi a pomáhal trenérce na hřišti. Bavilo mě to, a tak jsem si udělal trenérský kurz čtvrté třídy,“ říká Šimek, v současnosti držitel nejvyšší trenérské licence A. Podle něho nejen v zaměstnání (je vzděláním chemik, stále pracuje na plný úvazek v oblasti farmacie a externě na drobný úvazek přednáší na Univerzitě Palackého v Olomouci) je třeba vzdělávat se po celý život.


Poměrně brzo se přesvědčil, že při tréninku dětí není problém zjistit, jaké technické prvky hry je učit a jak má vypadat jejich provedení, ale kde sehnat postupy, jak zvolené prvky v optimální posloupnosti děti správně naučit. A když nenašel zdroj, tak si začal metodické řady sám upravovat i tvořit. Své poznatky a zkušenosti dává k dispozici i ostatním trenérům na seminářích, které pro zájemce sám vede. Je autorem několika materiálů zaměřených na to, jak tyto prvky trénovat, ale přitom si nikdy neklade za cíl, z kolika dětí má připravit hráče, kteří budou hrát v dospělosti házenou třeba i vrcholově.


„Jeden, dva? To by byl bonus k mé práci. Já chci především pomoct vychovat odolné lidi, kteří obstojí ve stresových situacích, jež je v životě potkají. Házená je pro to ideálním sportem. Je to tvrdá hra a svěřence učím face to face rozdávat a přijímat tvrdost. Ovšem kdo udělá na hřišti něco záludného, dostane se mu takového ponaučení, že si to už příště nedovolí. Vždy mě potěší, když tenhle přístup chápou i rodiče. Když pochopí, že neposílají dítě do kroužku s nezávazným režimem, ale do sportovního klubu s pevným řádem a povinnostmi vůči kolektivu,“ vysvětluje Šimek.


Svoje trénování (třikrát týdně, celkem kolem 12 hodin) bere jako dokonalý odpočinek. „Vymetu z hlavy povinnosti z práce. Některý manažer si zaplatí squash, tenis nebo golf. Já chodím relaxovat při házené s dětmi,“ dodává Šimek.

---------------------------------------------------------------------------

SK8 slalomoví svěřenci Škrabalové? Mistr Evropy i světa


V osmdesátých letech se jí dostala do ruky kazeta s Tony Hawkem, ikonou skateboardingu. Do sportu se zamilovala. Navíc v Poličce má tento sport velkou tradici. „Už dlouho se tu jezdí slalom na skatu. Patříme v tom ke světové špičce,“ popisovala trenérka SK8 slalomu Renata Škrabalová, která vychovala také několik mistrů světa nebo Evropy.


Na co si musíte dát pozor ve SK8 slalomu? Je mix rychlosti a koordinace těla. Tedy žádné triky a skákání na rampě, ale co nejrychleji dojet mezi kužely do cíle. V Poličce mají přes jedenáct dětí. Renata Škrabalová s nimi vyjde do lesa a na asfaltové cestě sviští z kopce. Klidně i rychlostí 50 km/h.
 

Někdo si může klást otázku, jak se žena dostane k jízdě na skatu. „K tréninku jsem se dostala náhodou, protože ještě aktivně závodím a chtěla jsem zkušenost předat dál, aby náš menšinový sport nezanikl s přibývajícím věkem závodníků. Zjistila jsem, že po náboru dětí se otvírá nová možnost předání lásky ke sportu, pochopení pravidel fair play a nových kamarádství,“ vypráví Škrabalová.


Za poslední rok se jí vryl do paměti jeden moment. „Podařilo se mi trénovat na SK8 Kempu i 12 dětí z ciziny. Například ze Švédska, Německa nebo Ukrajiny,“ pokračuje trenérka, která v Poličce uspořádala mistrovství Evropy. Klubů je v České republice pět. Největším cílem je dostat závodníky do ciziny. „V zahraniční mají Češi velké jméno, jsme vítaní,“ dodala Škrabalová, která z tréninků dělá zábavu.


„Na trénování mě nejvíc baví samotné děti a jejich radost. Zpestřuji je pomocí hry. Ráda vidím, jak se ti nejmladší mezi sebou na závodech otrkávají, a také jejich úspěchy a podporu mezi sebou,“ říká Škrabalová.


Záleží jí na pohybu dětí, ale i na jejich fair play. „Vysvětluji pravidla slušného chování mezi sebou a k soupeřům. Pokud se mi něco nelíbí, promluvím si s viníkem mezi čtyřmi očima, aby pochopil, co udělal špatně, a mohl to napravit. Dítě potom většinou pochopí a přizná chybu snáze a neshodí ho to před ostatními,“ prozrazuje něco ze svých metod.


Vychovala mistra světa i Evropy. Přesto má největší radost z něčeho úplně jiného. „Za největší úspěch považuji, že děti to baví, jezdí s radostí a v době počítačů se také hýbou na zdravém vzduchu,“ dodává Škrabalová s radostí.

Nova Sport