Vaše náměty

redakcesport
@nova.cz

Aktualizováno 14.9. 2016 20:17
to jsou oni MEDAILONKY TRENÉRŮ

Představujeme finalisty Díky, trenére: Dalších pět profilů!

Díky trenére 3
Zdroj: Díky, trenére!
Díky trenére 3
Témata:

Unikátní sportovně-společenská akce Díky, trenére zná díky nominacím samotných sportovců, jejich rodičů, ale i sportovních nadšenců finální výběr TOP 30 trenérů a trenérek roku 2016. Každého finalistu vám detailně představíme, podívejte se již na čtvrtou pětici medailonků.

Trenérka volejbalu Konopíková měla za družičky své svěřenkyně

Svatba ve sportovním duchu… Co může být lepšího? Trenérka PETRA KONOPNÍKOVÁ volejbalem žije, a tak za družičky pozvala svůj tým. Celkem osmnáct jejích svěřenkyň dorazilo. „Bylo to neopakovatelné,“ přiznala Konopíková, která chtěla v Plzni vytvořit velké tréninkové středisko.


Její děvčata hrají a ona je stále, byť jen na střídačce, s nimi. Jenže zatímco ony se snaží rukama dostat míč přes volejbalovou síť, Petra Konopníková, trenérka z povolání v klubu VK Slávia VŠ Plzeň, týrá propisku. A když holky něco „zmastí“, ozve se cvak – a je po tužce.


„V letošní sezoně jsem jich moc nezničila, holkám to v extralize kadetek docela šlo,“
říká trenérka a svěřuje se se svým snem. „Chtěla bych v Plzni vytvořit velké tréninkové středisko. Takové, abychom mohli k volejbalu přivést co nejvíc dětí.“


Trénovat začala v době, kdy sama hrála a při tom studovala na pražské FTVS trenérství. Mělo to smutnou předehru. Když zemřel trenér Miroslav Diepold, pod jehož vedením sama vyrůstala, našel klub náhradu v ní.


Od začátku trenérské kariéry ji přitahovalo nejen učit hrát, ale zároveň udržet dívky v „nebezpečném“ věku od 12 do 15 let u sportu. V té době snadno z různých důvodů odsunou sport na vedlejší kolej.


„O to víc člověka potěší, když vidí, jak sport dokáže ovlivnit mladý život,“
vypráví Konopíková. „Rodiče jedné hráčky se rozváděli a nechtěli, aby studovala na sportovním gymnáziu mimo bydliště a dál hrála. Nakonec si prosadila své a moc jí to pomohlo překonat nelehkou životní situaci. Dokonce se z ní stala opora družstva a patří mezi nejperspektivnější hráčky.“
 

Trenérka z Plzně je stále aktivní volejbalistkou. S dětmi při trénincích stráví každý týden skoro 30 hodin. Když je třeba, umí na ně houknout, ale jinak je jejím mottem chválit a zase chválit.


„Když vyzdvihnu to, co se jim podaří a v čem se zlepšují, jsou spokojené. Mně udělá radost jejich sebemenší pokrok s míčem,“ dodává Konopíková. A nedávno jí svěřenkyně udělaly opět radost – osmnáct z nich šlo totiž trenérce Konopíkové za družičky. „O to více jsem si svatbu užila,“ dodala trenérka.
 

------------------------------------------------------------------------------

Univerzitní vicemiss, oblíbená trenérka. I to je Fatima Kostková


První vicemiss 2014 Slezské univerzity. Mimo jiné i tím se může chlubit trenérka atletického klubu SSK Vítkovice FATIMA KOSTKOVÁ. U svých svěřenců je velmi oblíbená, což se pozitivně odrazilo i na její nominaci do projektu Díky, trenére. Přiznává, že si neskromně přeje, aby se někdo z party dětí, které vede, dostal v budoucnu na olympijské hry.


Děti ji mají rády, protože ví, co dělá, a sport vnímá hlavně jako zábavu. „Jsem ráda za to, že mě někdo z mých svěřenců nominoval do Díky, trenére, a taky mě těší, že děti chodí na trénink pravidelně a v hojném počtu. Z toho teda soudím, že je tréninky baví, a o to mi jde,“ dodává. „Hlavně se sportem bavit a žádný stres. Zkusit, zkusit znovu, zkusit ještě jednou a ono to půjde, vždyť na to mají. Věřím jim,“ doplňuje.


Za poslední rok pociťuje velké pokroky. „U všech dětí vidím obrovské zlepšení, takže se mi podařil velký kus práce. Nemusím říkat, co mají dělat, a nějak je kontrolovat, osamostatňují se a jsou šikovní,“ pochvaluje si. „Na konci školního roku jsem obdržela triko s nápisem nejlepší trenérka – vyrobené holkami. Musela jsem schovávat slzy. Jedna svěřenkyně mi dokonce na tréninky nosí muffiny, perníčky a další cukrovinky, které napeče. Říká, že to má na besídku do školy, ale já myslím, že se mě snaží uplatit,“ směje velmi sympatická trenérka, o které na soustředění nazpívaly děti písničku. „No, jsou opravdu kreativní,“ dodává Kostková.


Výsledky ukazují, že má k trénování vlohy. Její svěřenci skončili třikrát druzí na Mistrovství Moravy a Slezska a na to samé umístění dosáhli v utkání Praha – Brno – Bratislava – Ostrava. "Co je za tím, že to dětem jde a já na nich vidím, jak je atletika baví? Občas něco zaslechnu… Prý je se mnou sranda. Těší se na moje hlášky. No, mám trochu odbornější názor. Snažím se co nejvíc obměňovat tréninky. Tihle puboši, co mě nabíjejí pozitivní energií, potřebují pořádně zapřáhnout, aby neměli čas na blbiny. Nedám jim šanci. Když vidí, že do ruky beru stopky, hned zpozorní.“


Jako každý trenér má i Kostková své ambice. „Můj neskromný sen je, aby se alespoň jeden z mých svěřenců dostal na olympijské hry v seniorské kategorii. Jinak chci, aby je atletika bavila, aby měli kladný vztah ke sportu a aby na mě třeba za pár let vzpomínali v dobrém, že to byly super časy a taky já super trenérka,“ říká s úsměvem.


Ani Fatimě Kostkové se jako bývalé sportovkyni zranění nevyhýbala. Díky nim se ovšem později stala trenérkou. „Sama jsem od malička dělala atletiku, ale aktivní kariéru mi přerušilo zranění kolene. Abych na sebe řekla pravdu, nikdy jsem trenérkou být nechtěla, a už vůbec ne dětí,“ směje se Kostková. „Jenže kamarádka otěhotněla a hledala za sebe náhradu, a tak jsem se k tomu dostala. Přišla jsem, zkusila si to a zamilovala se do práce trenérky,“ popisuje.
 

------------------------------------------------------------------------------

Trenér šermu by se nebál vyzvat Zorra: po pár vteřinách bych ho porazil, říká


Jedna kombinace, druhá, pak výpad. A znova, posté… Náročný, ale elegantní sport trénuje Milan Kulík již 14 let. V Liberci má jeho oddíl přes 60 členů. Co děti ze šermu získají? Hlavně se naučí rozhodovat v řádech setinách vteřin. „Při autonehodě se mi to jednou vyplatilo, dokázal jsem vše rychle vyhodnotit z pozice spolujezdce,“ tvrdil Kulík, který by se nebál vyzvat ani legendárního Zorra.


K šermu přivedla MILANA KULÍKA (32 let) z Liberce náhoda. Jako malý se při dětském dni, když různé sportovní kluby pořádaly nábor, chtěl přihlásit na házenou. Jenže než došel k jejich stánku, rozvázala se mu na botě tkanička. A zrovna u šermířů. „Jedna paní od nich nelenila, a když viděla, jak se s ní mořím, pomohla mi ji zavázat. No vidíš, že to jde, jsi šikovný kluk, řekla mi. Nechceš chodit k nám do oddílu na šerm? K házenkářům jsem už nedošel,“ vzpomíná Kulík a dodává: „Myslím, že toho později párkrát litovala, ale nakonec jako trenérka z ničeho vytesala celkem zdatného šermíře.“


Ještě jedna náhoda způsobila, že Milan Kulík zůstal u šermu v TJ Lokomotiva Liberec dodnes. Už 14 let trénuje bez nároku na jakoukoliv odměnu, protože ho práce s dětmi baví. Když si jednou při fotbálku pochroumal kotník, se sádrou na zraněné noze se dobelhal do tělocvičny pomoct trenérovi s dětmi. Stejné pak doprovázel na turnaj družstev a ony ho vyhrály.
„Nevím, co se to tehdy se mnou stalo, ale měl jsem z toho větší radost, než kdybych vyhrál sám,“ říká muž, který tráví se sedmi až 15letými d‘Artagnany při trénincích 14 hodin týdně. Pod jeho vedením získali 13 individuálních titulů Mistr České republiky a šest zlatých medailí v soutěži družstev.


Nejen z těchto úspěchů má trenér radost. Těší ho, že z mnohých jeho svěřenců se stali slušní, zodpovědní a úspěšní lidé s trvalým vztahem ke sportu. Málokdo z nich odmítne, když je pozve na trénink, předvést dětem to, co se v oddíle naučil.

„Pro děti to jsou vzory,“ tvrdí Kulík, jehož snem je stát se reprezentačním trenérem mládeže. „Tak za 10 let, až nasbírám ještě víc zkušeností,“ říká muž, který dokáže přitáhnout děti ke sportování, vést je k samostatnosti i fair play a dbá na to, aby jeden druhému pomáhaly.


Když trenér Kulík vidí ve filmu, že se šermuje, ihned se hodně zasměje. Tři mušketýři, nebo Zorro… Všechno je opravdu pohádkou. „Nic z toho, co herci předvádějí, se šermu nepodobá. Realita je diametrálně jiná, je to pouze cinkání čepelí o sebe,“ dodává s úsměvem Kulík, který by se Zorra rozhodně nebál. „Kdyby proti mně nastoupil, zápas by skončil během pár vteřin.“


Ve světovém šermu jsou nejlepší Italové. Jedná se o velmoc, která vozí pravidelně z olympijských her medaile. Také Kulík sní o tom, že vychová v Česku dalšího olympionika. Co by měl mít? Rychlost, rozhodnost, předvídavost, preciznost, mentální vyrovnanost a píli opakovat neustále technické kombinace.


„Šerm je hodně o postřehu a koordinaci. Děti se pak dokáží rozhodovat ve vteřinách v dost dramatických situacích.“
Sám Kulík jednu takovou zažil při autonehodě. „Jako spolujezdec jsem se musel v mžiku rozhodnout. Myšlenky mi běžely hodně rychle, včas jsem zareagoval. V tomhle je šerm hodně dobrý,“ popisoval trenér z Liberce, jehož oddíl má přes 60 členů.
 

------------------------------------------------------------------------------

Trenér Votipka láká na ragby: v Kralupech ho hrají i maminky


Ragby je kolektivním sportem, což trenér Robert Votipka moc dobře ví. A tak se svým týmem vyráží na výlety – Sněžka, Říp, sjezd Sázavy. Do toho se snaží tento sport propagovat. „Vždyť ho může hrát kdokoliv,“ říká ragbyový trenér. Možná vás ani nepřekvapí, že v Kralupech nad Vltavou si založily družstvo také maminky malých ragbistů.


Před sedmi lety v Úžicích vznikl ragbyový klub, jehož zakladatelem byl Pavel Hrubý. U jeho zrodu stál také ROBERT VOTIPKA (42 let). Spolu s tehdejším předsedou Hrubým, jeho ženou Hanou a dalšími nadšenci dělali vše, aby do něj přilákali děti a další dospělé. Sami je začali trénovat a díky Pavlovu úsilí získali pronájem hřiště v Kralupech nad Vltavou. Časem se přidávali další zájemci z okolí: „Za posledních pět let prošlo mýma rukama tak osmdesát nováčků,“ odhaduje trenér Votipka z RC Kralupy nad Vltavou, který připravuje nejmladší děti od pěti do 10 let.


„Ragby jsem v dětství hrál a mělo to pro mě zásadní význam. Zrod klubu se stal ideální příležitostí, aby můj zamilovaný sport poznaly i moje děti. Je to po všech stránkách ideální sport,“ tvrdí trenér Votipka. Hraje se rukama i nohama, důležitá je rychlost, síla i obratnost. Individualita se v ragby prosadí jen s pomocí kolektivu. „Ragby je tvrdé, jedná se o kontaktní hru, ale přísná pravidla nedovolují podrazy a zákeřnosti. K férové hře vedeme děti už od prvních tréninků. Je to sport založený na vzájemném respektu soupeřů. Může ho hrát kdokoliv, kluci i děvčata. V Kralupech si založily družstvo třeba i maminky našich malých ragbistů,“ říká Votipka.


Další klad tohoto kolektivního sportu vidí v týmovém duchu. Automaticky kolem něho vzniká parta dětí i rodičů, kteří se rádi scházejí nejen na trénincích a zápasech. Díky spolupráci trenérů a hráčů v mužském i ženském týmu také společně vyrážejí na soustředění nebo výlety. V letošním roce se ragbisté vydali třeba na Sněžku, na Říp nebo na sjezd Sázavy z Týnce do Pikovic. Další setkání proběhne během letošního srpnového příměstského kempu na kralupském hřišti.


„Pořádali jsme ho už minulý rok a všichni byli nadšení. Přihlásit lze děti od pěti do 15 let. Členství v klubu není podmínkou. Rádi mezi sebou přivítáme i nové tváře. Třeba po našem kempu propadnou kouzlu ragby stejně jako my. Celý týden nebude samozřejmě jen o ragby, ale i o dalších míčových hrách, atletice a spoustě zábavy v přírodě, na hřišti nebo na koupališti. Více informací je na našich webových stránkách,“ vysvětluje Votipka, hlavní organizátor.
 

Ještě v jedné akci má kralupský trenér a člen klubového výboru prsty. V červnu uspořádal historicky první klubovou prezentaci ragby pro děti ze škol v okolí. „Žákům druhých až pátých tříd ze školy v Mikovicích jsme představili ragby na našem hřišti. Pomáhali hráči mužského týmu a děti si mohly vyzkoušet, jak se přihrává, kope nebo běhá s ragbyovou šiškou. Věřím, že s některými se uvidíme už na kempu nebo při trénincích po prázdninách. Těšíme se na všechny, kdo mají o náš sport zájem,“ dodává Votipka.
 

------------------------------------------------------------------------------

Lov Pokémonů nebo Tour de France. Tím zpestří basketbalista Zábranský trénink


Cyklistické závody jako na Tour de France nebo lov Pokémonů. Že to nejde dohromady? Tohle všechno lze zažít na tréninku Ivana Zábranského z týmu Basket Slovanka. Rád do svých tréninků zapojuje pohádkové postavičky. „Beru je jako impulzy, které zpestří trénink,“ tvrdil Zábranský, který jako trenér v mládežnických kategoriích stál proti Janu Veselému nebo Tomáši Satoranskému, tedy českým hráčům z NBA.


Dril a samý dril, pořád stejné cvičení. Jak s tím naložit? Například za pomoci příběhů, fantazií. Trenér Ivan Zábranský třeba vyhlásí závod o žlutý trikot Tour de France. „Když mají svěřenkyně něco udělat šestkrát za sebou, tak je to problém. Když se to ale zpestří nějakou pohádkou, tak nad tím cvikem ani nepřemýšlí a provedou ho,“ vysvětluje Zábranský, kterému se tato metoda opravdu osvědčila. Třeba tím, že vyhlásil hru o Pokémony.


„Kdo udělá více bodů, tak dostane krmení a může svého Pokémona nakrmit. Nebo dám závod o vzácného Pokémona,“ směje se Zábranský ze Slovanky, kde má na starosti dívčí oddíly. S trénováním začal čerstvě poté, co dosáhl plnoletosti, a hned téměř jako spasitel klubu. „Rozhodnutí začít byla taková z nouze ctnost, když družstvo mého mladšího bratra nemělo trenéra a hrozil jim rozpad. Tak jsem to vzal jako osmnáctiletý a už mi to prostě zůstalo,“ vzpomíná na své začátky.


V kolektivu je oblíbený, i proto se dostal do finálové třicítky Díky, trenére! Už nové tváře při náboru do jeho celků si díky svým metodám a motivacím často podmaní. „Říkám jim: Pojďte si hrát, bavte se a užívejte si to. Sport se dělá kvůli pozitivním emocím. Taky se dá kvůli sportu občas ulít ze školy,“ říká uchazečkám z vlastní zkušenosti.


Jeho tým se stal mimo jiné vicemistrem České republiky, za úspěchy však považuje i mimovýsledkové hodnoty. „Za největší můj trenérský úspěch považuji vytvoření družstva mladšího dorostu v téměř bezvýchodné situaci. Navíc dosáhlo na sedmé místo v republice. A konečně se letos také rozběhly nejmladší minižačky a začaly hrát,“ pochvaluje si.


Jen za poslední rok se může pochlubit mnoha pokroky. „Holky už umí dvojtakt, driblovat a někdy i přihrát. Spoustu se toho ještě musí naučit. Ale největší úspěch je myslím to, že holky začínají chápat, proč to hrají, a hlavně je to začíná čím dál víc bavit. Velký úspěch je také to, že si to za vlastní vzali jejich rodiče. A že v podstatě každý trénink i zápas je veselo,“ dodal Zábranský.


Český basketbal má za poslední roky dva reprezentanty v nejprestižnější soutěži NBA – Jana Veselého a nyní zde bude hrát také Tomáš Satoranský. O nich ale Zábranský vyprávět pohádky nemusí, oba je moc dobře zná. Hrál proti nim jako trenér týmu z mládežnických kategorií. „Když jsme měli nastoupit proti USK Praha, první otázka zněla, jestli bude hrát Satoranský. Pokud ano, tak jsme prohráli. Když ne, tak jsme soupeře přehráli. Je opravdu výjimečný,“ tvrdil Zábranský.
 

Nova Sport